Příběhy, pohádky, moudra

Malá duše a slunce
 

Byla jednou jedna Malinká duše, která řekla Bohu: „Já vím, kdo jsem!“ A Bůh řekl: „To je skvělé! Kdo tedy jsi?“ A malinká duše vykřikla: „Jsem světlo!“ Bůh se zeširoka usmál „To je pravda!“ zvolal. „Ty jsi světlo.“

Malinká duše byla velmi šťastná, protože zjistila to, co měly zjistit všechny duše v Království. „Oh,“ řekla Malinká duše: „to je vážně paráda!“

Ale brzy, když už věděla, kým je, jí to nestačilo. Malinká duše uvnitř sebe cítila touhu, že chce skutečně být tím, čím je. A tak šla zpět k Bohu (což není špatný nápad pro všechny duše, které chtějí vědět, kým skutečně jsou) a řekla: „Ahoj Bože! Teď, když vím kdo jsem, mohu tím také být?“

A Bůh řekl: „Chceš říct, že toužíš být tím, kým už jsi?“ „No,“ řekla Malinká duše, „jedna věc je vědět, kým jsem a úplně jiná věc je tím skutečně být. Chci cítit, jaké to je být Světlem!“ „Ale ty už jsi Světlo.“ Zopakoval Bůh a znovu se usmál. „Ano, ale chci zjistit, jaký je to pocit,“ křičela Malinká duše. „Dobrá,“ řekl Bůh a smál se pro sebe, „předpokládám, že jsem to měl vědět. Ty jsi byla vždy dobrodružná.“

 

Pak se ale výraz ve tváři Boha změnil. „Je tu ale jedna věc…“ „Co?“, zeptala se Malinká duše. „No, neexistuje nic než Světlo. Víš nevytvořil jsem nic než Světlo. Víš nevytvořil jsem nic než to, čím jsi, takže není žádný jednoduchý způsob, jak bys mohla zažít sama sebe jako toho, kým skutečně jsi, protože není nic, čím nejsi.“

„Hm?“, Malinká duše teď byla trochu zmatená.

„Podívej se na to takhle,“ řekl Bůh, „jsi jako svíčka ve slunci. Ano jsi opravdu tam. Spolu s miliony a triliony dalších svíček, které tvoří slunce. A slunce by nebýt tebe nebylo sluncem. Ale nebylo by jím ani bez jakékoliv jiné svíčky… a pak by už vůbec nebylo sluncem, protože by tak jasně nesvítilo. Ale jak poznat sám sebe jako světlo, když jsi uprostřed něj – to je otázka.“

„No,“ napřímila se Malinká duše: „Ty jsi Bůh, tak něco vymysli!“ Bůh se znovu usmál. „Už jsem to vymyslel,“ řekl.“ Protože nevidíš sama sebe jako světlo, když jsi ve světle, obklopím tě temnotou.“

„Co je to temnota?“ zeptala se Malinká duše a Bůh odpověděl: „To je to, čím nejsi.“

„Budu se temnoty bát?“ zakřičela Malinká duše. „Jenom, pokud se rozhodneš,“ odpověděl Bůh. „Ve skutečnosti není nic, čeho by ses musela bát, pokud se ale nerozhodneš, že je čeho se bát. Víš, všechno si jen vymýšlíme. Předstíráme.“

„Aha,“ řekla Malinká duše a už se cítila o něco líp.

Potom Bůh vysvětlil, že abychom mohli vůbec něco prožít, musí se objevit pravý opak. „Je to veliký dar,“ řekl Bůh „protože bez něj byste vůbec nemohli vědět, jaké všechno je. Bez zimy byste nemohli poznat teplo, bez toho, co je nahoře – to, co je dole, bez rychlého pomalé. Nemohli byste znát levé bez pravého, co je tam bez tady, teď bez potom.“ „Takže,“ uzavřel Bůh „když jsi obklopena temnotou, nehroz pěstí a nezvyšuj hlas a temnotu neproklínej. Raději buď světlem v temnotě a nerozčiluj se kvůli tomu. Potom budeš vědět, kým skutečně jsi a stejně tak to budou vědět všichni ostatní. Nech své světlo zářit tak, aby všichni věděli, jak jsi jedinečná!“

 

„Chceš říct, že je v pořádku, aby ostatní viděli, jak jsem jedinečná?“ zeptala se Malinká duše.

„Ovšem!“ zvolal Bůh. „Je to naprosto v pořádku! Ale pamatuj si, že jedinečná neznamená lepší. Každý je jedinečný svým vlastním způsobem! Avšak mnoho jiných to možná zapomnělo. A poznají, že je v pořádku být jedinečný, pouze když uvidí, že to být jedinečná je u tebe v pořádku.“

„Oh,“ řekla Malinká duše a tančila a poskakovala a smála se a skákala radostí. „Mohu být tak jedinečná, jak jen chci!“ „Ano, a můžeš začít hned teď“, řekl Bůh, který tancoval a skákal a smál se spolu s Malinkou duší. „Kterou částí jedinečného chceš být?“

„Kterou částí jedinečného?“ zopakovala Malinká duše. „Tomu nerozumím.“ „Dobrá,“ řekl Bůh, “být světlem znamená být jedinečný a jedinečnost má řadu částí. Je jedinečné být laskavý. Je jedinečné být jemný. Je jedinečné být tvořivý. Je jedinečné být trpělivý. Můžeš přijít ještě na jiné věci, jak být jedinečná.“

Malinká duše chvíli tiše seděla. „Dokážu přijít na spoustu věcí, jak být jedinečná!“ zvolala potom. „Je jedinečné pomáhat. Je jedinečné sdílet. Je jedinečné být přátelský. Je jedinečné být ohleduplný k ostatním.“ „Ano,“ souhlasil Bůh, „a ty můžeš být všemi těmito věcmi anebo jakoukoliv částí jedinečného, kterou si přeješ, a to kdykoliv. To je to, co znamená být Světlem.“

„Vím, čím chci být, vím, čím chci být!“ oznámila Malinká duše s velkým nadšením. „Chci být tou částí jedinečného, která se jmenuje odpouštějící. Není jedinečné být odpouštějící?“ „Ale ano,“ ujistil Bůh Malinkou duši. „To je velice jedinečné.“ „Dobrá,“ řekla Malinká duše. „To je to, čím chci být. Chci být odpouštějící. Chci se takovou zažít.“

„Dobře,“ řekl Bůh, “ je ale jedna věc, kterou bys měla vědět.“ Malinká duše už začínala být trochu netrpělivá. Vždycky to vypadalo, jako by byly nějaké komplikace. „A co?“ vzdychla Malinká duše. „Neexistuje nikdo, komu je třeba odpustit.“ „Nikdo?“ Malinká duše nemohla uvěřit tomu, co bylo řečeno. „Nikdo!“ zopakoval Bůh. „Všechno co jsem udělal, je dokonalé. „V celém stvoření není ani jedna duše, která je méně dokonalá než ty. Podívej se kolem sebe.“

V té chvíli si Malinká duše uvědomila veliký dav, který se sešel. Duše přišly z daleka – z celého Království, protože se rozneslo, že Malinká duše vede tento jedinečný hovor s Bohem a všichni chtěli vědět, co se povídá. Když se Malinká duše dívala na bezpočet dalších duší, které se sešly, musela souhlasit. Žádná se nezdála být méně dokonalou než byla samotná Malinká duše. Kouzlo duší, které se sešly a jas jejich Světla byl takový, že se na ně Malinká duše téměř nemohla podívat.

„Komu chceš potom odpouštět?“ zeptal se Bůh. „Panečku, to nebude žádná legrace!“ Zabručela Malinká duše. „Chtěla jsem se zažít jako ten, kdo odpouští. Chtěla jsem vědět, jaký je to pocit, být takto jedinečná.“ A Malinká duše se naučila, jaké to asi je, když je smutná.

V té chvíli ale přistoupila z davu Přátelská duše. „Neměj obavy, Malinká duše,“ řekla Přátelská duše, „pomohu ti.“

„Pomůžeš?“ rozzářila se tvář Malinké duše. „Ale co s tím můžeš udělat?“ „Mohu ti dát někoho, komu můžeš odpustit,“ zašvitořila Přátelská duše. „Mohu přijít do tvého příštího života a udělat něco, abys mi mohla odpustit.“

„Ale proč? Proč bys to chtěla udělat?“ zeptala se Malinká duše. „Ty, která jsi tak dokonalou bytostí! Ty, která máš tak vysokou vibraci, že to vytváří Světlo tak jasné, že se na tebe téměř nemohu podívat! Co by tě mohlo přimět snížit svou vibraci, aby se tvé jasné Světlo stalo temným a hustým? Co by tě mohlo přimět – tebe, která jsi tak lehounká, že můžeš tančit po hvězdách a pohybovat se po Království rychlostí myšlenky – abys přišla do mého života a učinila se tak těžkou, abys mohla udělat tuto zlou věc?“

„To je jednoduché,“ řekla Přátelská duše „udělala bych to, protože tě miluji. Nebuď tak ohromená,“ řekla Přátelská duše,“ty jsi to pro mne také udělala. Nepamatuješ si to? Tančily jsme spolu, ty i já, už tolikrát. Tančili jsme spolu po řadu věků. Hrály jsme si spolu po všechny časy a na mnoha místech. Pouze si to nepamatuješ. Obě jsme byly vším. Byly jsme v tom Nahoře i Dole, byly jsme v tom Vlevo i Vpravo. Byly jsme Tady a Tam, byly jsme v tom Nyní i Tenkrát. Byly jsme muž i žena, byly jsme dobrý i zlý, byly jsme obětí i viníkem. Tak jsme se ty a já sešly v minulosti mnohokrát, každá přinášejíc té druhé přesnou a dokonalou příležitost vyjádřit a zažít to, kým skutečně jsme. Takže…“ vysvětlovala Přátelská duše ještě trochu víc „přijdu do tvého příštího života a budu tentokrát tou špatnou. Udělám něco skutečně hrozného a ty se pak můžeš zažít jako ten, kdo odpouští.“

„Ale co uděláš?“ zeptala se Malinká duše trochu nervózně „co bude tak hrozné?“ „Ó,“ odpověděla Přátelská duše a zamrkala, „něco už vymyslíme“.

Pak se zdálo, že Přátelská duše zvážněla a tichým hlasem řekla: „Víš, v jedné věci máš pravdu. Budu muset zpomalit svou vibraci a stát se velice těžkou, abych mohla tu nepěknou věc udělat. Budu muset předstírat, že jsem něčím, čím vůbec nejsem. Takže bych tě na oplátku o něco poprosila.“ „Cokoliv, cokoliv!“ zakřičela Malinká duše a začala tančit a zpívat. „Budu moci odpouštět, budu moci odpouštět!“

 

Potom Malinká duše viděla, že Přátelská duše je velice tichá. „O co jde?“ zeptala se, „co já pro tebe mohu udělat? Jsi takový anděl, že to pro mne chceš udělat!“

„Samozřejmě, že Přátelská duše je anděl!“ přerušil ji Bůh. „Každý je anděl, pamatuj si, neposlal jsem ti nikoho jiného než anděly.“

„V té chvíli, kdy tě uhodím a srazím,“ odpověděla Přátelská duše, „v té chvíli ti udělám to nejhorší, co si dovedeš představit, právě v té chvíli.“ Přátelská duše se ztišila ještě víc. „Vzpomeň si, kým skutečně jsem.“

„Oh, ano, vzpomenu!“ zakřičela Malinká duše. „Slibuji! Budu si tě vždy pamatovat takovou, jaká jsi právě teď!“

„Dobře,“ řekla Přátelská duše, „protože, jak víš, budu tak moc předstírat, že zapomenu sama na sebe. A pokud si mě nebudeš pamatovat takovou, jaká skutečně jsem, možná si na to nebudu moci dlouho vzpomenout. A pokud zapomenu , kdo jsem, možná zapomeneš, kdo jsi ty a budeme obě ztraceny. Potom budeme potřebovat, aby přišla další duše a připomněla nám oběma, kdo jsme.“

„Ne, nebudeme!“ slibovala Malinká duše. „Budu si tě pamatovat! A poděkuji ti za to, že mi přinášíš dar – příležitost, abych mohla zažít sebe jako toho, kým jsem.“

A tak bylo dohodnuto. A Malinká duše šla vpřed vstříc dalšímu životu, nadšena tím, že je Světlo, což je velice jedinečné, a nadšena tím, že je částí jedinečného, která se nazývá Odpouštění. A Malinká duše napjatě čekala, aby mohla zažít sebe sama jako Odpuštění a poděkovat jakékoliv další duši, která jí to umožní. A kdykoliv během tohoto nového života, kdykoliv se na scéně objevila nová duše, ať přinášela radost nebo smutek – a zvlášť pokud přinášela smutek – pomyslela Malinká duše na to, co řekl Bůh: „Neposlal jsem ti nikoho jiného než anděly. 

 

Neale Donald Walsh     

Převzato: http://www.modraalfa.cz
 
 
 
 
Pohádka  Petr a kouzelná nitka.
 
    Petr byl živý malý chlapec, kterého měl každý rád-jeho rodiče, přátelé i učitelé. Měl ale jeden nedostatek. Petr nedokázal žít v přítomnosti, nenaučil se užívat si života. Když byl ve škole, snil o tom, aby už byl venku a mohl si hrát. Když byl venku a hrál si, snil o svých letních prázdninách. Neustále byl zasněný, neustále chtěl být někde jinde, a nikdy se proto nedokázal radovat z krásných chvil, které provázely jeho život.
    Jednoho rána se Petr procházel v lese nedaleko od domova. Padla na něj únava a tak si sedl pod strom a zdříml si. Po několika minutách spánku zaslechl, jak někdo volá jeho jméno Petře, Petře! ozýval se pronikavý hlas někde vysoko. Pomalu otevřel oči a s ohromením hleděl na prazvláštní ženu, která stála nad ním. Muselo jí být přes sto let a její bílé vlasy jí zakrývaly záda jako deka. V e vrásčité ruce držela kouzelnou kuličku, v jejímž středu byl otvor a z něj visela dlouhá zlatá šňůrka.
    Petře pronesla ona stará žena, tohle je nitka tvého života. Jestliže za ni trošku zatáhneš, hodina ti uplyne jako vteřina. Pokud zatáhneš o něco víc, za minutu ti uběhnou celé dny. A pokud zatáhneš ze všech sil, za pár dní uběhnou měsíce a roky. Petrovi se kulička velice zalíbila. Můžu si ji nechat? zeptal se. Stařena se rychle sehnula a chlapci dala kuličku do ruky.
    Druhý den seděl Petr ve škole a nudil se. Náhle si vzpomněl na svoji novou hračku. Zatáhl trošku za šňůrku a naráz byl jako kouzlem doma a hrál si na zahradě. Teď si teprve uvědomil jakou má kouzelná nitka moc. Brzy jej přestalo byvit být malým školákem. Chtěl se stát starším chlapcem a vyzkoušet si, co by všechno mohl prožít. Vytáhl znovu kuličku a zatáhl za šňůrku.
    Naráz z něj byl mladý jinoch a měl krásnou přítelkyni Elisu. Nicméně pořád nebyl spokojen, neboť se nikdy nenaučil užívat si přítomné chvíle a malých zázraků každodenního života. Začal tedy snít o tom, jaké to bude, až z něj bude dospělý. Znovu zatáhl za nitku a během vteřiny uplynulo mnoho let. Nyní z něj byl muž středního věku, Elisa byla jeho manželkou a dům byl plný jejich dětí. ale Petr si povšiml i něčeho jiného. Jeho kdysi černé vlasy byly nyní protkány stříbrnými nitkami a jeho mladistvá matka, kterou tolik miloval, zestárla a zchřadla. Ale ani nyní se Petr nedokázal radovat z přítomného okamžiku a žít právě teď. Ještě jednou tedy zatáhl za šňůrku a čekal, co se stane.
    Stal se z něj devadesátiletý stařec, jeho husté černé vlasy zbělely jako sníh a jeho krásná žena Elisa již byla několik let po smrti. Jejich děti opustily domov a žily vlastním životem. A v tu chvíli, poprvé za celý život, si Petr uvědomil, že se nikdy nenaučil zastavit a vychutnat si kouzla přítomné chvíle. Nikdy si nenašel čas a nešel s dětmi na ryby, nebo nevzal svou ženu Elisu na večerní procházku při úplňku. Nikdy nezasadil strom nebo nepřečetl ani jednu z těch nádherných knih, které čítávala jeho matka. Místo toho proběhl životem bez zastavení, aniž jen zahlédl, co všechno dobrého na něj po cestě čekalo. Když si to uvědomil, velmi jej to rozesmutnilo. Vyšel z domu ven a šel do lesa, do stejného lesa, ve kterém se procházíval jako malý chlapec. Když do onoho lesa vešel , všiml si, že malé doubky, které byly semenáčky, když byl malým chlapcem, se nyní proměnily ve vzrostlé stromy a ze samotného lesa se stal nádherný kus přírody. Ulehl na trávu pod strom a upadl do hlubokého spánku. Netrvalo dlouho a uslyšel, jak někdo volá jeho jméno. Vzhlédl a s úžasem spatřil, že to není nikdo jiný než ona stařena, která mu kdysi darovala onu kouzelnou kuličku se zlatou šňůrkou. Zeptala se jej: Jak se ti můj dárek líbil? Petr neváhal a odpověděl podle pravdy. Nejprve se mi líbil, ale nyní ho nenávidím. Celý život mi utekl mezi prsty a já jsem neměl příležitost si jej užít. Jistě potkaly by mne i chvíle zármutku, ale já jsem si neužil ani radost. Cítím se uvnitř velice prázdný, neboť jsem promrhal dar prožít si svůj život.
    Jsi velmi nevděčný, řekla mu stará žena. Ale i přesto ti splnímjedno poslední přání. Petr se na chvíli zamyslel a poté spěšně odpověděl. Chci se tedy stát znuvu malým chlapcem a zažít znovu. poté znovu upadl do hlubokého spánku a za chvíli znovu uslyšel jak někdo volá jeho jméno. Kdo to tentokrát může být? podivil se pro sebe. Když otevřel oči, spatřil jak vedle jeho postele stojí jeho maminka. Vypadala mladistvě a vyzařovalo z ní zdraví. Petr si uvědomil, že ona stařena z lesa mu opravdu splnila i jeho poslední přání a on se mohl znovu vrátit na začátek svého života.
 
převzato z knihy: Mnich, který prodal své ferrari
 
 
 
 
Rozjímání o lásce Boha
 
     Bůh je láska. Je-li Bůh láska, pak nás svou láskou a ze své lásky miluje. Jeho láska je nepodmínečná - vždy nás miluje a nepřestal nás nikdy milovat
a také nikdy nepřestane. Svou láskou nás udržuje při životě a vede k Sobě. Bůh je vždy přítomný, je tady právě teď i zde a tudíž i Jeho láska, žijeme
neustále v proudu jeho lásky, která se právě nyní na nás bez omezení rozlévá. Pokorně přijímáme proud Boží lásky a odpovídáme na něj rovněž
láskou - obracíme svou lásku k Bohu, k sobě i ke svým bližním, vysílám jim proud lásky, přátelství a dobré vůle. Celý svět je prosycen láskou a Bohem, vše je Láska, jen láska vládne světu jako nejvyšší zákon, který platí pro ty, kdo jej uznávají i dodržují. Miluji sám sebe jako své bližní i Boha.
Zachycuji proudy Božské Lásky, přijímám je s vděčností a opět je všem a všemu vysílám.
 
     Vdechuji lásku, vydechuji lásku, žiji láskou, myslím láskou a posuzuji vše s láskou. Všude vidím jen lásku - Boha, vše se mění
láskou v lásku. Celý můj život je změněn a proměněn láskou, nejvyšší Moudrostí, jaká existuje. Láska živí lásku, s ozvěnou lásky se vrací láska. Miluji lásku a tím miluji i Boha, protože Bůh je láska a láska je Bůh, oddělit jedno od druhého je nemožné. Tak nechávám kralovat Lásku v sobě i ve světě, a to je Králoství nebeské na zemi i na nebi a jediná pravá Boží vůle. Ten kdo chová v Srdci lásku,
chová v srdci Boha.
 
     Milujeme-li božsky, to jest bez rozlišování, vybírání a vnitřně, pak je naše láska nejvyšší modlitbou a ještě více - je osvobozeným Bohem v nás, který svobodně kraluje. Modlím se k lásce Boží a pokorně ji prosím, ať je mým učitelem a učí mě jednat zevně a současně i žít v Bohu a s Bohem.
Bože - lásko, buď vůle Tvá, jen Tebou chci se dát vést, poučovat a oplácet Ti lásku láskou. Chci věčně jen Tebou žít a nikdy na Tebe již nezapomenout. 
V tom mi neustále pomáhej. Staniž se.
 
Jiří Vacek, z knihy Základy jógy a mystiky